3. a 4. sezení - Plavba temnotou

   To, že jsme s Dykem narazili na skupinu těch bídáků, kteří se již nějakou dobu bezprávně, nepotrestáni potulují světem, v nás rozproudilo vlnu silných emocí. Pozorovali jsme přes den dění v táboře pod námi a promýšleli, jak jednou provždy ukončíme životy těch psů. Bylo jich pět – dva, co byli tím, co nás pálilo, jeden zraněný muž, tupě vypadající hromotluk a prach divně vypadající půlelf se zrzavou kšticí. Když padla tma, a průzkumníci se jali popít u ohně a odpočinout po dni práce, jsme se vydali vstříc našemu i jejich osudu. Vše bylo dáno, bez cesty zpět. Za pár okamžiku bude prolita horká krev. Otázkou však zůstávalo, z čích útrob to bude.
   Vstoupili jsme do světla, což zjevně překvapilo ty, co kolem něj seděli. Věnoval jsem dlouhý pohled hromotlukovi a snažil jsem na něj udělat dojem, což se mi povedlo, protože on očividně znejistěl. Ten, co vypadal jako vůdce skupiny, se zvedl a šel k nám. Dyk cítil energii ohně – živlu, který v něm vzbuzuje tak mnoho. A snad jakoby i oheň cítil mého bratra, najednou vzplanul až k temnému nebi vyletěl roj jisker.
   „Co jste zač a co tu pohledáváte?“ ptal se muž kráčející k nám.
   „Dnes přišel den, kdy ty a ty zaplatíte za smrt našeho otce, kováře, kterého jste před několika lety zabili. Vezmeme si, co nám patří a to jsou vaše životy!“ vzkřikl jsem k našim starým známým. V tu chvíli zasvištěly čepele a začal boj na život a na smrt. Dyk byl o několik kroků přede mnou a běsnil nenávistí. Stál proti muži, který byl očividně kapitánem téhle sebranky, a oba čekali, kdo zaútočí jako první. Hromotluk, prý Lobo, se váhavě zvedal a sahal po svém kyji. Zaměřil jsem se na jeho únavu a pokusil se mu vštípit pocit ještě větší pasivity. Zastavil se a znejistěl. Dobré... Nebude nás nějakou chvíli obtěžovat. Potyčka přede mnou už začala a já sledoval oheň žhnoucí v Dykových očích. Cítil jsem v srdci bratrovu nenávist, tolik podobnou mé vlastní. Síla ducha, který mne žene celým tímto zběsilým putováním, mne prostoupila a já ji všechnu přesměroval k Dykovi. Vzduch kolem něj zhoustl, jeho oči vzplály temným ohněm a vše, co se k němu přiblížilo, podléhalo zhoubné, palčivé síle zla. Dyk svírající tesák oběma rukama zaútočil s nelidskou krutostí v tváři. Jeho útok odhodil protivníka stranou s hlubokou krvácející ránou v boku a kůží seškvařenou temnými plameny. Nemohl jsem se vynadívat na tu zlobu, kterou byl prodchnutý vzduch kolem Dyka. V poslední chvíli jsem si stačil všimnout zrzka, jak se napřahuje dvěma vrhacími noži míříc na mě. Bylo však pozdě a v okamžiku jsem ucítil palčivou bolest pod pravým ramenem. Vykřikl jsem bolestí a vztek mě naplnil ještě víc. To už přibíhal druhý člen vražedné bandy. Dyk se na něj vrhl a jeho protivník nebyl schopný odrážet jeho útoky posílené bouřícími emocemi. Jednou provždy jsem svou smrtící mačetou ukončil život toho zkurvysyna. Ale musel jsem se opět věnovat tomu půlelfímu bastardovi, který házel s obdivuhodnou přesností. Obdivuhodnou, protože jeden ze dvou nožů, které na mě letěli, opět neminul cíl a můj pravý bok zalila ostrá bolest. To už bylo trochu příliš.
   „Dyku! Ten zrzek! Neudržím se na nohou.“ vykřikl jsem. Dykův protivník využil chvíle bratrovi nepozornosti a začal utíkat. Lobo, který si ve všem tom mumraji stihl rozmyslet, jak je mu milý jeho život, podpíral svého zraněného bratra a odšourali se ke vchodu jeskyně. Tam za nimi utekl i půlelf. Sesunul jsem se k zemi a těžce oddychoval.
   „Jsi v pořádku?“ křikl Dyk.
   „Nejsem, ale žiju. Zabij toho sráče a toho zrzka s ním!“ Ti tři, kteří nebyli zranění, byli už skryti ve tmě jeskyně. Zraněný muž se snažil dostat se tamtéž a se strachem v očích blekotal směrem k Dykovi něco o tom, co že jsme zač a ať je necháme být. Jako odpověď mu bratr prosekl hrdlo a na jeho vousech ulpělo pár třpytivých kapek horké krve...

   Má zranění stále krvácela, ale už jsem se dokázal postavit na nohy a přijít blíž ke vchodu jeskyně. Skryti pod rouškou tmy, kam nedopadalo světlo ohně se krčili ti dva vystrašení ubožáci a ten zrzoun, co mi dlužil trochu bolesti a dost krve.
   „Vy dva, vemte si svoje saky paky a zmizte odsud, nebo si rozmyslíme, to jestli proti vám nic nemáme.“ křikl jsem na Loba a jeho bratra. Vyšli ven, vzali si několik pytlů a vydali se vstříc tmě a jeskynnímu labyrintu, který jsme nechali za zády. Půlelf z toho ale neměl vyváznout tak snadno. Snažil se nás však přesvědčit, že jeho dýky byly otrávené a že jed začne působit za hodinu. Docela silný argument. Zkoušel vyhandlovat svůj život za protijed, ale byl to podfuk, protože žádný neměl. Aspoň jsme si mohli myslet, že má hluboká zranění se mi nestanou smrtelnými. Vztek ze mě už trochu vyprchal. Minimálně natolik, že jsem neměl bezprostřední chuť toho polo člověka, který nám každou větou věšel na nos bulíky a myslel si, že mu to věříme, zabít. Ukázalo se, že nás zná, že se o nás zmiňovali jeho nadřízení a co bylo velice zajímavé, že nás viděl ve snu.
   „Tam, podívejte se sami, Lorin má v náprsní kapse dopis, kde se o vás dvou píše.“ říkal Gusta, jak se nám na druhý pokus představil. A skutečně; zdá se, že ten podivín možná opravdu něco ví. Ve zprávě na kousku pergamenu stálo:„Jsem na místě a čekám. Situace je tu nervozní, kvůli upálení místní bylinkářky za vraždu a nečisté rituály. Tahle babka také vychovávala ty DVA spratku od místního, mrtvého kováře. Den před tou vraždou byli tito dva – Dvojčata – vyhnáni do lesů. Proces vedl z povzdálí jakýsi kněz. Držím se stranou a za dva dny se přesunu výš po proudu a vyčkám vaši zprávu. Sekáč“. Přečetl jsem to Dykovi a usoudili jsme, že by se nám tenhle Gusta možná opravdu mohl hodit, ale nejsem z těch, kteří zapomínají a odpouští snadno. Podbízivě mi nabídl obklady, co tam měli a po ošetření mých ran, které vypadali, že se jen tak neuzdraví bez pomoci odborníka, jsme se uložili ke spánku. Gustav si před spaním ještě zakouřil dýmku. Vím, že kořenářka, u které jsme žili, dýchala kouř z různých bylin. Tohle byl prý tabák. Přeci jen se však mé myšlenky zabývaly jinými starostmi, tak jsem nechal půlelfa jeho osudu a usnul.

   Ráno má zranění vypadala lépe, ale vskutku se zdá, že o nich budu vědět ještě dlouho. Prohledali jsme vybavení tábora a nic zvláštního jsme nenašli, snad kromě kotlíku.
   Vydali jsme se prozkoumat jeskyni a já už tak trochu tušil, co nás v ní čeká, protože jsem to viděl v jednom ze svých snů – deska ve skalní stěně a po stropě a kolem nějaké zvláštní znaky, kterým jsem nerozuměl. Ten starý prolhanec Gusta, nevěda, že vím, se nám snažil namluvit, že je tam něco dočista jiného. Po několika desítkách metrů jsme přišli k místu, které jsem opravdu neviděl poprvé. Deska vypadala jako jakési dveře a cítil jsem z nich pulsovat energii, jako by drželi obrovské množství něčeho. Vody? Krve? Chtěl jsem se o tom co nejdřív přesvědčit, tak jsem s Dykem dotáhl k desce mrtvolu Lorina, ale bratr se něčeho tak odporného účastnit nechtěl. Na tom mi v danou chvíli ani moc nezáleželo. Vytáhl jsem nůž a přiložil k hrdlu již chladného těla a doufal jsem, že z něj dostanu dostatek krve, aby se skála rozestoupila. Když v tom, jakýsi vnitřní hlas zadržel mou ruku. Něco nebylo v pořádku a já měl pocit, že mě zaplavuje obrovská masa vody a já v ní tonu. Vyšel jsem tedy zpět a řekl zbytku, co se mi stalo. Gusta říkal, že mají třaskaviny, které trhají kamení, ale s trochou zklamání zjistil, že je odnesl Lobo a jeho bratr.
   „Měli jsme v plánu odpálit skálu a pak pokračovat dál po řece na voru, který jsme stavěli. Zbývá tak den práce.“ říkal Gusta. Tak to bylo ono! Neměli jsme jak pokračovat, jen bychom to tu zaplavili, ale bez voru, by nám to bylo úplně k ničemu. Dyk s Gustou tedy pokáceli pár posledních stromů, svázali je a k večeru byl vor hotový. Já jsem celý den strávil odpočinkem, aby se má zranění rychleji hojila. Rozhodli jsme se ještě přenocovat jednu noc tady a vydat se na cestu až ráno. Nic zvláštního se nestalo a začínalo se zdát, že i Gusta má možná svoje důvody se nás držet a nepodrazit nás při nejbližší příležitosti, tedy alespoň zatím... Ráno jsme přichystali všechny věci na vor a spustili ho na vodu, která líně zurčela přes kamení v kaňonu.
   „Vy zůstaňte tady a buďte přichystaní na vyplutí, možná to bude rychlá plavba. Za chvíli přiběhnu zpět a poplujeme. Doufám...“ oznámil jsem Dykovi a Gustovi a sám jsem šel s pochodní a nožem do jeskyně. Vše bylo jako den předtím, jen jsem z té síly, která se opírala o skálu někde v kamenné temnotě, neměl strach, ale naopak mě naplňoval pocit očekávání. Přistoupil jsem k desce s prastarými znaky, přiložil si dýku k ruce, kde přibývaly jizvy, díky nimž jsem se dostal až sem a dostanu se dál. Nevnímal jsem bolest, jen sledoval rudé kapky, jak se obalují prachem a pomalu scelují v drobnou loužičku. Znaky jako začaly být zřetelnější a zřetelnější až po chvíli některé zářily ohnivě zlatou barvou. Začal se ozývat temný rachot a škvíra, která dělala na desce dojem dveří, se pomalu vydrolovala, až z pod ní vytrysklo pár kapek vody. Věděl jsem to! Věděl jsem, že to dokážu... A teď rychle zpět. Běžel jsem, co jsem mohl a celý udýchaný jsem spatřil bratra s Gustou nachystané na voru, jak hledí proti proudu. Přispěchal jsem k nim, nastoupil na vor a podíval se směrem, kam hleděli oni. Ze skalní stěny někde ve výšce prýštil pramínek vody, který sílil. Hladina se začala pomalu (naštěstí) zvedat, my odrazili od břehu a vydali se na pouť do neznáma. Cítil jsem, že to tak má být...

   Řeka nás uchopila do svých spárů a unášela kamsi. Po nějaké době, kdy už byla řeka poměrně široka jsme zaslechli zvláštní hukot a proto jsme trochu zpomalili, pokud je to na voru se dvěma bidly a kormidlem vůbec možné. Za chvíli jsme viděli, že zvuk vydává voda, která se noří do temného skalního masivu a my mohli jen doufat, že tam není vodopád. Naštěstí se naše přání vyplnila a řeka nás poklidně vzala do náručí kamene a tmy. Rozžehli jsme pochodeň, abychom alespoň něco viděli. Jeskyně vymletá za dlouhé věky řekou byla prostorná a voda v ní tekla docela líně. Neměli jsme pojem o ubíhajícím čase, protože jediné, co nám okolí nabízelo bylo nepravidelné kapání vody a podivné matně světélkující houby. Po nějakém čase jsme už začali pociťovat únavu po celodenní práci a zraněních, která jsme utržili, tak jsme se rozhodli zastavit a odpočinout si. Dyk rozdělal oheň a ulehl ke spánku a já byl tím půlelfem vyzván, zda si nezahrajeme kostky. Po pár hrách říkal Gusta „Takhle je to nezajímavé, pojďme si zahrát o něco!“
   „Dobrá“, odpověděl jsem „ale nemám cetek, které by tebe mohly zajímat.“
   „Nevadí, nevadí. Kdo prohraje musí sníst tuhle odpornou svítící houbu.“
   „Jak chceš. Když na ní máš chuť...“
   „Cha, to se ještě uvidí, kdo si bude pochutnávat!“ řekl půlelf a zachrastil kostkami. První hra dopadla nerozhodně, což Gustu zjevně překvapilo a o to víc ho zaskočilo, když druhou prohrál.
   „Tak dobrou chuť Gustave!“ popřál jsem mu s notnou dávkou zadostiučinění a doufal jsem, že se třeba otráví. Ten křivák se z toho snažil vykroutit, ale nedal jsem mu naději. Po prvním soustu se začal odporně dávit a začal se doprošovat, abych ho nenutil jíst dál. Uznal jsem, že to asi stačilo a s trochu lepší náladou jsem šel taky spát.
   To, že jsem otevřel oči, mi řekla pouze má mysl, protože jsem neviděl zhola nic. Po chvíli, kdy si zrak trochu přivykl temnotě, mi světlo z podivných hub opět začalo vyrýsovávat stěny jeskyně. Dyk byl už vzhůru a Gusta se probudil za chvíli. Zapálili jsme pochodně a vydali se dál po proudu. Po několika minutách plavby tmu narušilo několik rudých bodů, které se začaly pohybovat směrem k nám. Byly to zjevně oči nějakých stvůr, přivyklých životu pod zemí. Když se přiblížily natolik, že na ně dopadlo světlo pochodně, viděli jsme, že ta stvoření mají skoro průsvitné půl sáhu dlouhé tělo s hubenýma rukama a nohama. Pod rudýma očima nebyl snad žádný nos, zato ústa plná ostrých zubů. Dyk v mžiku držel u ucha napnutou tětivu a střelil po prvním z nich. Zasažené stvoření spadlo do vody a po chvíli cukání se dalo opět do pohybu. Začali na nás útočit, tak jsme rychle přirazili ke břehu a začali kolem sebe máchat zbraněmi a pochodní. Ti tvorové byli neobvykle rychlí, ale jejich tělíčka špatně odolávala ranám tesáku a mačety v našich rukou. Mně se tihle 'krváci' neobvykle vyhýbali. Snad to bylo tím, že jsem měl pochodeň, ale jakoby se v očích jednoho z nich mihl něco jako strach, když se setkal náš pohled. Byl to tuhý boj, hlavně protože jsme byli zaskočeni tím, že takoví tvorové vůbec existují, ale po chvíli se kolem opět rozhostilo ticho, které narušovalo jen naše těžké oddychování.
   "Všichni v pořádku?“ zeptal se Dyk. Souhlasně jsem zamručel, protože drobné zoubky nadělaly jen drobné ranky a bolesti ze zranění dýkami mě pořád dost sužovaly.
   Vydali jsme se dál po proudu a míjeli jsme různé díry do skály, ale pokud jsme se rozhodli zastavit, tak jsme záhy opět pluli dál, protože jsme nenašli nic zajímavého, až na hnízdo dalších krváků, kterému jsme raději rychle minuli. Zvířata nás nepronásledovala. Hodiny ubíhali a v monotonní tmě jsme ztratili pojem o čase. Jedna z odboček do skály byla hnízdo dvou pavouků, ale Dyk se svým smyslem pro oheň zapálil pochodní pavučiny a celá chodba vzplála, až zvířata začala utíkat. Jeden z pavouků zákeřně vystříkl proud pavučiny, čímž Dyka na chvíli znehybněl. Po chvíli boje padli pavouci mrtví k zemi a Dyk s Gustou, který byl taky zasažen pavučinou, ze sebe smyli lepkavý materiál. Půlelf říkal, že pavouci nashromáždili určitě velkou spoustu pokladů (pfff...) a jal se prozkoumat jejich doupě. Vrátil se notně pobledlý a zašpiněný spoustou neurčitých, blitkám podobných věcí a překvapivě bez pokladu. Najedli jsme se a pluli dál. Za chvíli proud zrychlil, protože jsme minuli levý přítok a byl už poměrně silný. Najednou se mi zamlžilo před očima a v jedné ze skalních děr, ze které byl slyšet sykot krváků, se mi červené tečky jejich očí jakoby zformovaly ve zvláštní symbol. Je to to co tu hledám? napadlo mě.
   „Zastavme, tamhle jsem něco viděl, nějaké znamení!“
   „Ale Koku, tam to vypadá jen na další doupě, těch krvelačných potvor.“ namítali moji společníci.
   „Já vím, ale něco tam určitě je, něco důležitého.“
   Přirazili jsme ke břehu a krváci se stáhli hlouběji do jeskyně, aby byli mimo světlo, které vrhala naše pochodeň. Ušli jsme několik kroků a tam v prostorné jeskyni na zdejší poměry bylo celé hejno krváků a hlavně jejich vůdce, či co to bylo za bestii. Byl obrovský, větší než člověk a jeho rudě oči spalovaly pohledem. Na krku se mu houpal těžký řetěz a na něm visel nějaký talisman. Tvor se na nás podíval, otevřel svou tlamu plnou ostrých zubů a mocně zařval, že jsem si musel zacpat uši. Jeho řev mrazil do morku kostí a naháněl husí kůži. Zhýčkaný Gustav se otočil a začal zbaběle utíkat směrem k voru a my s Dykem neměli čas věnovat pozornost tomu sralbotkovi.
   „Najdi v sobě všechnu nenávist Dyku! Nech se jí ovládnout!“ křikl jsem na bratra, který už tasil svůj tesák. Viděl jsem v jeho očích to, co jsem potřeboval. Dyk nenáviděl všechny a všechno a jeho zloba se teď měla uvolnit na těchto zrůdách. Soustředil jsem se na to, co Dyk cítí a jeho nenávist jsem ještě protknul tou svou. Pochodeň jakoby zablikala a vzduch zhoustl a potemněl. Dyk se vrhl na dvousáhovou bestii, zlo mu sršelo z celého těla a malá stvoření se mu neodvážila postavit do cesty. S mocným výkřikem ťal po velkém těle a to se rázem zkroutilo, pod jeho úderem a žárem, který z bratra sálal. Krvák se pokusil vrátit úder, ale Dyk jeho útok odrazil tak, že se stvůra odkryla mému seku mačetou. Její zuby znovu cvakly naprázdno a my ji zasadili smrtící údery ve stejném momentu. Tělo bezvládně zadunělo o zem a Dyk plný zloby se rozhlédl po malých tvorech. Ti se však stáhli do děr, které ústili z jeskyně, a syčeli na nás, ale neodvažovali se ani přiblížit ke svému mrtvému vůdci a našim zbraním, ze kterých ještě kapala odporně hutná krev.
   Sehnul jsem se a sundal těžký řetěz se symbolem a doufal jsem, že pro tohle mě vedly mé sny na toto temné místo. Když jsem držel bezmála tříkilový šperk v dlaních, jakoby se zablýskl rudou barvou. Zvláštně černý kov, který jsem nikdy dřív neviděl a to ani v otcově kovárně, přece neodrážel světlo pochodně. Žádostivě jsem si nasadil talisman na krk. Byl opravdu těžký, ale já se ho nehodlal vzdát. Když jsme se vrátili k voru, Gusta se tvářil jakoby nic a něco mlel. Neposlouchal jsem ho, moje myšlenky se upíraly k úplně jiným věcem.

   Odrazili jsme od břehu a nechali se dál unášet proudem, který po chvíli vymlel velkou zátočinu, kde byl proud mírný a my se museli opřít do bidel, což mým zraněním, nedělalo úplně dobře. Po chvíli jsme přirazili ke kamennému břehu. Vystoupili jsme a prozkoumali okolí – ve skalní stěně jsme objevili vysoký výklenek končící velkými kamennými dveřmi. Po jejích stranách byly dva sloupky, do jejichž vrcholu byly vytesány mystičky. Zkusili jsme na dveře zatlačit, ale bezvýsledně.
   „Jsem už unavený. Myslím, že by bylo rozumné se vyspat a ráno se pokusit dveře nějak otevřít.“ navrhl Dyk.
Podařilo se mu nasbírat nějaké naplavené dřevo a rozdělat malý ohýnek. Dovedná a láskyplná práce s ohněm mě u Dyka fascinovala. Chvílemi mi přišlo, jak kdyby měl nad živlem jakousi moc.
   Vzal jsem si první hlídku a počkal jsem, až mí spolucestovatelé usnou. Šel jsem si prohlédnout kamenný portál a hlavně ty dva sloupky, které byly před ním. Vytáhl jsem svůj ostrý nůž a řízl se do předloktí. Nechal jsem kanout kapky do mističky a ty se začaly obalovat prachem usedlým za ty dlouhé roky, kdy ho nic nezvířilo. Sloupek se rozzářil matným světlem a já udělal totéž s druhým. Když svítily oba, přistoupil jsem ke dveřím a zatlačil na ně a nic se nestalo. To mě zklamalo, přiložil jsem tedy ke dveřím svůj talisman, ale bez výsledku. Vzdal jsem své snažení a šel vzbudit Dyka, který měl druhou hlídku.
   Ráno jsem řekl Dykovi s Gustou, co jsem zkoušel při hlídce, ale zjevně je nepřekvapilo, že to bylo k ničemu. Při pečlivém ohledání dveří Gusta našel nějakou skulinu a protáhl se jí někam, kam jsme neviděli. Po chvíli se začalo ozývat skřípění, křídla dveří se začala otáčet a ze skuliny vykoukla zrzavá kebule. (Aspoň k něčemu se tenhle podivín hodí) Mezi křídly jsme najednou spatřili světlo vycházející tunelu za dveřmi! Bylo nadmíru příjemné vidět denní zář, byť jen v dálce. Dali jsme se tedy chodbou, která stoupala vzhůru a byla opracovaná lidskou rukou. Míjeli jsme odbočky, ale nevšímali jsme si jich, protože jsme už chtěli spatřit oblohu a cítit vítr ve vlasech. Vyšli jsme z jeskyně a spatřili jsme povědomou scenérii; byli jsme na dně rokle, u něhož jsme s Dykem byli, dříve než jsme vstoupili do podzemí a než jsme narazili na Gustu a jeho již mrtvé společníky. Slunce už zapadlo za obzor a začínalo se snášet večerní šero.
   „Pojďme ještě prozkoumat ty odbočky, které jsme minuli teď cestou nahoru. Ty zjevně někdo do skály vytesal a myslím, že tam by se mohlo ukrývat to, pro co nás sem poslali naši nadřízení.“ navrhl Gusta.
   „To, co chtějí tví nadřízení mě věru nezajímá.“ odvětil jsem.
   „Neřekl jsem, že jim to mám v plánu dát. Říkám to, protože to může mít vysokou cenu a toho bychom mohli využít.“ argumentoval půlelf.
   Dali jsme mu za pravdu a se zapálenou novou pochodní se vydali zpět do tmy. Vešli jsme do temného neznáma a vydali se do hloubky širokou, opracovanou chodbou a po chvíli jsem narazili na odbočku. Byly to však pouze dveře do prázdné místnosti. To se po několika sázích opakovalo. Když jsme pokračovali dál, tak se chodba rozšířila na prostornou místnost, jejíž stěny už naše pochodeň neosvítila, a objevili jsme široké schodiště. Pocit, který jsem do této chvíle opomíjel, mě uchopil a táhnul dolu. Dyk s Gustou ale vedle mě nestáli, ohlídl jsem se a vrátil se pár kroků zpět.
   „Pojďte dolů, určitě tam něco bude. Cítím to.“
   „Nechci tam, Koku, mám z toho špatný pocit.“ oponoval Dyk.
   „Pak... se tady asi budem muset rozdělit. Cítím a vím, že tam musím. Že tam čekají odpovědi na otázky, které nás hnali tímhle vším.“
   „Dobře, my Gustou prohledáme zbytek těchto chodeb a sejdeme se zítra večer u ústí jeskyně. Na, tady si vem pochodně, my si bez nich nějak poradíme.“
   „Dobře, doufám, že se nevidíme naposledy, bratře...“
   Po těchto slovech jsem sestoupil po schodišti a poprvé v životě jsem se ocitl bez svého bratra, abych nevěděl, zda ho ještě někdy uvidím. Byl jsem ale pln očekávání a touhy po poznání...

poznámka od PJ: Tento report vznikl opravdu dlouho po tom, co proběhla samotná hra. Některá fakta popsal Kok jinak, než se udála a tak jsem si dovolil (s jeho svolením) je upravit. Snad jsem nenarušil výborný vyprávěčský styl, kterým je celý příběh napsán...