Epilog k 8. a 9. sezení

   Následující text popisuje setkání Altaira a Bertrama, které proběhlo po návratu naší dvojice do města. Celý rozhovor byl odehrán po ICQ a proto jde vesměs o přímou řeč. Omluvte také absenci diakritiky u Bertramových proslovů - je to tím, že při komunikaci na internetu nepoužívám háčky a čárky ;).

starojda

   Konečně v bezpečí, konečně mezi našimi. Belhali jsme se s Tripem kolem statků. Spousta zvědavých vesničanů nás pozorovala. Někteří si na nás ukazovali a něco si mezi sebou povídali. Jiní nás zdravili. Pohled na nás musel být ale žalostný. Potrhané, špinavé oblečení, nejen od naší krve. Dvě belhající se a pokašlávající postavy na pokraji sil.
   Když nás vítali brány města, všechna bolest a nepohodlí nemoci, rázem jakoby odeznělo. Dopotáceli jsme se k místu, kde byl zřízen lazaret kněžek Geney. Léčitelky pobíhaly z místa na místo a měly plné ruce práce. Nebyli jsme jediní, kdo utrpěl četné šrámy v boji. Válka o tento ostrov byla jednoznačně v plném proudu.
   „Pro dobrotu Geney, žijete.“ jedna z léčitelek si nás všimla a poznala nás.
   „Dokážete se dostat do pevnosti řádu? Máme tady bohužel plno a v pevnosti byl zřízen ještě jeden lazaret, tam vás budou moci řádně ošetřit.“
   „Myslím, že to zvládneme.“ Odpověděl jsem.
   Trip byl na pokraji vyčerpání a moje tělo také protestovalo, ale tady bylo opravdu plno a nechtěl jsem přidělávat další práci léčitelkám. Podepřel jsem svého spolubojovníka a vyrazili jsme k pevnosti. Cesta trvala déle než obvykle. Pomáhal jsem svému příteli udržet se na nohách a snažil se nedávat najevo únavu. Myslím, že mi to stejně nezbaštil.

   V pevnosti nás uvítali překvapené a zároveň šťastné pozdravy rytířů. Dva se ihned chpili Tripa a pomohli mu do zřízené nemocnice. Chtěli pomoci i mě, ale rozhodl jsem se, že nejdříve potřebuji něco vyřídit, než budu moci v klidu odpočívat a svěřit se ošetření. Vyrazil jsem směrem k Bertramovi. Ještě jsem zahlédl, jak se k Tripovi blíží ve spěchu dva kněží, Dveře věže čekaly na otevření, můj pohled se již soustředil na kliku.
   Obrovská únava, bodné a sečné rány, pálení na plicích, dutiny plné hlenu od nachlazení, nic z toho mne nyní nemohlo zastavit. Došel jsem až sem, dlouhou cestu, několik dní, těch pár kroků a slov s Bertramem ještě zvládnu. Snažil jsem se nadávat najevo svůj stav, ale rytíři, kteří mne po chodbách míjeli se na mne dívali se starostí.
   „Altaire? Proboha, vypadáš hrozně, měl by jsi jít na ošetřovnu.“
   „Potřebuji mluvit s Bertramem, je to důležité.“
   „Velmistr je v pracovně, pomohu ti po cestě.“
   „Děkuji, ale zvládnu to.“
   Rytíř pokrčil rameny a pokračoval ve své práci. Odpočinek mne lákal, ale otázky a věci, které se mi honili hlavou, by mi nedopřály klidu. Mířil jsem ke dveřím Bertramovi pracovny.
   „Dále, je otevřeno“ zněla odpověď na mé zaklepání.
   V pracovně byl nebývalý nepořádek. Varkoč a další oblečení, přehozené přes židli, stůl plný pergamenů, nad kterými se skláněl velmistr. Byl oděn v obyčejné tunice a kalhotách. Vlasy vzadu stažené do culíku, aby mu nepadaly do očí, když se skláněl nad svitky. I přes nedbalost jeho oděvu a nepořádek v pracovně, z něho stále vyzařovala autorita a síla vést celou tuto pevnost.
   Pohlédl na mne a zarazil se. Po chvilce se mu na tváři rozlil uvolněný výraz, naplněný radostí.
   „No to jsem ani necekal, ze bych za tebou mel jit na navstevu do lazaretu! Doufam ze mi tu neudelas moc fleku.“ smál se a vyšel spoza stolu.
   S lehkým úsměvem jsem pozdravil. Bertram přistoupil ke mně a popadl mne do pevného obětí. Trochu mne to zmátlo a snažil jsem se nezasténat bolestí, když mi jeho pevné sevření zmáčklo i několik ran z boje.
   "Moc rad te vidim, Altaire. Nevedeli jsme, co s tebou je. Ale modlil jsem se - modlili jsme se, aby ti Ehreim ukazal cestu zpet ke svym bratrim." pustil mne a o krok odstoupil.
   "Pani, vypadas fakt ztrhane, skoro ani nevydim pod tou spinou nase barvy. Alespon oblicej mas bily - to k nasemu radu sedi."
   Prohlížel si mne od hlavy k patě a zkoumal šrámy, odhadoval jakým způsobem, jsem ke kterému zranění přišel. Nakonec se mi zadíval do očí.
   "Pojd si sednout, necham prinest alespon neco na posilneni."

   Odhodil ze židle oblečení, otevřel dveře pracovny a chvilku mluvil s někým na chodbě. Poté se vrátil a usadil za stolem.
   "Je to zvlastni, ikdyz o tobe nebyly zadne zpravy, stejne jsem vedel, ze je o tebe postarano. Vis, nasi knezi maji metody, jak zjistit co se na ostrove deje, ale tebe najit nemohli.. A vlastne - co ten Nestuv mladik, Trip? Je jeste mezi nami? prisel s tebou?"
   Bylo vidět, že se mu hlavou honí spousta myšlenek a neví, na co se ptát dříve.
   „Trip je tady taky, právě jej ošetřují v lazaretu, popravdě, sám bych se bez něj nedokázal vrátit, hodně mu dlužím. Našli jsme hodně zajímavých věcí. Trip má u sebe mapu skřetích komplexů v neprozkoumané části ostrova. Prolejzali jsme jejich tunelya je to rozsáhlý komplex jeskyní a chodeb v horách, lesních stezek a všude je plno jejich bojovníků. Dost jsme je podcenili. Je jich nejen mnoho ale jsou organizovanější, než jsme čekali a ovládají i magii, která mne děsí.“
   Poslouchal a tvář mu zaléval ustaraný výraz. Rukou klepal do stolu a letmo pokukoval po pergamenech na stole. Mezitím vstoupila do místnosti služka a přinesla tác s ovocem a pečivem, také džbán s ředěným vínem.
   "Ano, trochu jsme je podcenili. Mysleli jsme si, ze to jsou jen male tlupy prezivajici na ostrove. Ted uz vime, ze jejich nory pokryvaji celou zapadni cast ostrova. Maji spoustu vojaku a jsou dobre organizovani. Rikame jim zvirata, ale to je jenom berlicka - jsou stejne inteligentni jako my.“ rozhovořil se velmistr.
   „A ta desiva magie - ta nas uz neprekvapuje. Vzpomen si na Posledni bitvu a skazky o ni - neni ku podivu, ze skreti samani pouzivaji magii obdobne, jako jejich bratri, prokleti Skur'hai. Uz jsme proti ni bojovali a vime co delat. Na ceste uz jsou carodejove z hlavniho ostrova. Rada pochopila, ze to tady vre a je potreba to utnout."

   Bertram nalil každému pohár vína a vzal si něco ovoce z tácku.
   "Nabidni si Altarie, osvezi te to."
   Hlad jsem měl obrovský, nenechal jsem se tedy přemlouvat a nabídl si. Při žvýkání ovoce si mne Bertram zvědavě prohlížel, chopil jsem se tedy slova já.
   "Je tady něco o čem s vámi potřebuji mluvit, než odejdu na lazaret, abych se dal dohromady. Hnal jsem se domů, do řádu a spěchal aniž bych bral v potaz můj a Tripův stav. Dostal jsem nás do velmi nebezpečné situace, kdy jsme se museli utábořit v noci ve tmě na místě, kde lovila šelma, jak jsme později zjistili, jednalo se o obrovského tygra. Zachránil nás člověk z řádu. Marten."
   Při vyslovení toho jména se velmistr zasekl v pohybu a odložil pohár na stůl. Pozorně poslouchal mé vyprávění o setkání s touto osobou a o rozhovoru, který se mnou Marten vedl. Bertramův zvědavý výraz postupně přecházel v pochopení a poznání. Naklonil se nad stolem a upřeně se mi díval do očí.
   "Chvala bohu, moje motlitby byly vyslyseny! Vis, Marten neni tak uplne z naseho radu..."
   „Není?“ ta věta mne zaskočila. „Kdo to tedy je? Kdo jej poslal a kam ráno zmizel?“
   Velmistr se zasmál.
   "No.. neni. Rad bych rekl ze k nam patri, ze je vudcem naseho radu. Ale tahle pozice je tu to pro nas, obycejne lidi a jeho sluzebniky. Vis, kdyz jsem byl mlady, brzo predtim, nez doslo k osudnym udalostem na pevnine, take jsem se s Martenem setkal. Tehdy jsem dost v sobe tapal a hledal svou roli v radu. Arogantni Ehreimovi rytiri mi pili krev, nemohl jsem vystat jejich domyslivost... Ksakru, Marten mi teda vlastne vubec nepomohl... bylo to jen pratelske setkani na hlidce... az pozdeji mi doslo, ze se ten vecer stalo neco uzasneho..."
   Trochu se uvolnil v židli a vyprávěl dál.
   "Tenkrat mi to dodalo silu a odhodlani hnout svetem... Tenkrat rano se me ve vzedmula touha otevrit radu oci a neco s tou trapnou situaci udelat. Zacal jsem vice cvicit a stal jsem se dustojnikem. Ziskal jsem neco respektu, ale pak k nam vtrhli Skur'hai a ... svet se zmenil. Rytiri nakonec nedostali za vyucenou ode me... a ja dostal svou prilezitost - prinest do radu zmenu."

   Během tohoto vyprávění, jakoby se jeho oči dívaly zasněně někam do dáli. Pak se znovu podíval na mne a jakoby probuzen ze sna, pokračoval v hovoru.
   "Promin, prepadaji me vzpominky. Vzdycky me udivi, jak v nasich nepatrnych zivotech vladnou sily, ktere stoji mimo nas a muzeme doufat, ze jsou s nami. A dela mi obrovskou radost, ze nas otec pri svych ditkach opravdu stoji. Ze posvecuje moji praci tim, ze shlizi na moje rytire.
Marten je jmeno, ktere si voli Ehreim, kdyz jako agilni mladik vstoupi do naseho sveta. Batoh ma plny ruznych vymyslenosti a hlavu plnou nadseni a optimismu. Nikdo ho neposlal... Kam zmizel se neda rict. Obcas mam pocit, ze setkani s nim byl jenom sen.."

   Chvilku ticha, jsem využil k hledání slov a odpovědí v tom, co mi práve Bertram řekl.
   „Nevím, jestli to byl jen sen. Nechal tam zvláštní kopí, které má teď Trip a bojuje se mu s ním lépe, než s jinými zbraněmi. Naučil mne najít a zpracovat bylinu na dobrý uvolňující čaj a několik bylin tam zanechal. Zabil tygra a pomomáhal jsem mu připravit maso na občerstvení. Nevím jestli to byl sen. A, odposťte mi mou nekázeň, ale zdráhám se uvěřit, že to byl bůh. Již ráno jsem pochopil, že nemá smysl jej hledat. Byl jsem mu vděčný, za pomoc a za to co mi řekl. A je tu ještě něco, na co mne jeho slova přivedla. Já a Trip, nejsme jediní, kdo přežil boj v lese a padl do zajetí. Je tam více našich. Chci jim pomoci.“
   "Ty si snad mluvil s nasimi knezi - ti by tvou nekazen tolerovali. To oni ti rekli ze to nemusel byt Ehreim?"
   „S nimi jsem nemluvil. Šel jsem nejdříve za vámi.“
   "No oni temhle setkanim taky přilis nevěří. Je to ale proto, že žárlí - za knězi totiž Marten skoro nechodi, vlastně nevím o případu, že by se to tak stalo. Chodí občas za rytíři, to jsou ti, kdo ho potřebují nejvíc. Mysli si o něm, co chceš. Podle me to není duležité. Doufám jen, že toto setkaní ti něco dalo, že to nebyla jen záchrana před šelmou. Co ale říkaš o zbrani, o kopí - nechal vám svoji zbraň? A teď ji má Trip? Ty jsi mu ji nechal?"
   „Ano. To on si první všiml, že tam zůstala ta zbraň. Navíc, zdá se že se mu líbí a docela ji ovládal oproti jiným zbraním. Dokonce s ní vybojoval i boj o holý život, kdy nás přepadla skupinka skřetů. Bil se s ní jako lev. Také jsem mu vděčný, protože mi tam párkrát zachránil život a bez něj bych se odtamtud nedostal. Nechat jej, aby si vzal tu zbraň mi příjde správné. Zaslouží si ji. Myslím, že pokuds by to byl dar přímo pro mne, Marten by to zmínil. Nevím proč, ale jsem si tím jistý.“
   „Opravdu? Asi máš pravdu.. Vypadš to, že je to tak jak to má být. Taková zbraň přichází ale nebývale vhod - jistě pochopíš, když ti řeknu, že mnohem více teď řadíme do našeho arzenálu dlouhá kopí. Skřeti jezdí na těch skákavých stvůrách a ty je potřeba odrovnat pěkně zdálky. Škoda jen, že tu nemáme koně, to bychom se jim postavili ještě lépe. Byl bych rád, kdybys ve svém výcviku zkusil i boj s kopím. Je na čase. Muže se k tobě pridat i Trip - pokud je on nositel Martenova kopí, bude se mu hodit trénink. Ale ještě k další věci - mluvil jsi o zajatcích ve skřetích doupatech. To je bohužel smutná pravda..."

   „Napadlo mne, že by se dala utvořit malá skupina. Pět lidí maximálně. S Tripem známe cestu. Máme mapu, kterou ukážeme pochopitelně i vám. Víme co nás tam čeká a jak se připravit. Velká skupina přiláká pozornost, ale v malém počtu proklouzneme za jejich šiky a v komplexech v tuhle dobu není tolik hlídek a vojáků. Mohli by jsme zachránit naše lidi, než bude pozdě.“
   Beretram pozvedl ruku a důrazně promluvil.
   "Uklidni se prosímtě. Chápu tvoji touhu a je mi líto, že tě asi zklamu. Skřeti opravdu zajali část našich lidí, ty s Tripem jste byli mezi nimi. To že jste přezžli považuji za znamení od Ehreima, měli jste obrovské štěstí. Víš jak jsem ti říkal o tom, že naši kněží mají metody, jak sledovat dění na ostrově? Dokaží shlédnout na své ovečky a dokaží vidět zdálky jejich utrpení ..."
   Velmistr se odmlčel a polknul. Se smutkem a hořkostí v hlase pokračoval.
   "Vetsina zajatcu je mrtvych, pokud nektery zije, tak o tom nevime. Zajati byli na pocatcich boju, to uz je pres tyden. Od te doby dalsi zajatci nebyli a ti co zmizeli - vypatrali jsme je at uz duchovnim zrakem nebo jsme je i nalezli nazivo nez nas skreti zahnali.. Jsou muceni a .. zabiti .. tohle tem stvuram nedarujeme."

   Náhle se mi udělalo nevolno, roztočila se mi hlava, celé tělo se třáslo a stěží jsem hledal slova.
   "Našli jsme při útěku zajatce."
   Díval jsem se upřeně do stolu a lapal po dechu. Cítil jsem vlhkost v očích a slova se drala přes vzlyky.
   "Byl mučen, zbaven zraku, vedle mrtvé tělo jeho přítele. Prosil nás a žadonil o smrt."
   První slza skanula po tváři
   "Chtěl jsem mu pomoct, zachránit jej, ale byl jsem bezmocný. Prosil o smrt............"
   Polykal jsem vzlyky.
   "Já... já nemohl jsem........... nedokázal jsem............"
   Všechna ta únava, bolest, prožitky posledních dní a vzpomínka na zajatce a jeho utrpení, náhle se to slilo dohromady a propukl jsem v pláč, neschopen dokončit větu. Bertram obešel stůl a postavil se za mne. Jeho těžká ruka mi spočinula na rameni a cítil jsem, že se taky trochu třásl. Neměl jsem sílu se bránit té bolesti v duši a plakal jsem, jako malý chlapec.

   "Nedokazes nekoho opustit... nemohl jsi prijmout to krute reseni... Altaire - my se smrti nebojime. Nase duse neodchazi do pekel nebo posmrtne rise nebo do mistnosti zrcadel.“
   Mluvil klidným utěšujícím hlasem, jako by otec promlouval k něšťastnému synovi.
   „My jsme deti Ehreimovi a on nas bere k sobe. Nase duse a nase smrt patri jemu a z ni se rodi novy zivot pro lidi. Nas odchod neni nic. Je to prirozene zakonceni nasi sluzby a neni duvod se toho bat. Tohle vedeli i nasi zajatci. Snaseli statecne muceni i bolest, ale poznali, kdy uz neni cesta zpet... Tehdy to clovek citi, tady u srdce.. Touhu zahodit to zkazene telo a zacit znovu. Vratit se k otci a u nej spocinout a shlednout zpet na zemi, s novym zivotem v zilach.“
   Jeho ruka mi tiskla rameno, jakoby se mi snažil předat svou sílu.
   „Mozna si v tu chvili byl bezmocny, ale i tvoje srdce muselo citit, ze to reseni tam je. Ze je mozna smutne, ale preci jenom spravne. I zajatec vedel co je spravne. Ac na pokraji silenstvi, svou smrt si vybral vedome a s klidem na dusi. Mohl si mu pomoci zahodit telo a pokracovat dale.."

   Po nějaké chvíli, když slzy ustaly a já se opět zmohl na slova, rozhovořil jsem se o tom hrozném okamžiku.
   „Trip to dokázal. Nemohl jsem ani přihlížet. Místo toho můj vztek vzrostl, nenávist k těm, kteří mu to způsobili se stupňovala a s nořením čepele do těl těch stvůr byla uspokojována. Nebýt Tripa, propadl jsem běsnění a vraždil bez duše a rozumu. Nehledal jsem pomstu. Chtěl jsem jen zajistit, aby již nikdo tak netrpěl, jako ten muž a mnoho jiných. I když si nás Ehreim vezme k sobě, nebo ne. Nynější život a to co v něm máme je důležitý, je to dar, který nám byl dán jen na okamžik oproti věčnosti kdekoliv. Je to dar, kde můžeme poznat rozdíly mezi dobrem a zlem, kde máme právo svobodného rozhodnutí a šanci prožít slast hned po bolesti, což ji dělá intenzivnější. Chtěl jsem, aby ten muž mohl mít delší čas, si vše vychutnat a prožít. Nikdo si nezaslouží takovou smrt.“
   "Jen malo smrti si lide opravdu zaslouzi. Spise je to tak, ze si nas najde sama a mame jen malo casu se s ni smirit.“

   Jeho ruka byla stále na mém rameni, postavil se přede mne, druhou ruku mi položil na druhé rameno a zadíval se mi do očí.
„Zehnam ti, abys priste v sobe silu nasel. Abys mel dost sil na to, udelat svet takovym jakym si prejes. V tom ti chci pomoci.“
   Poté odstoupil a pár minut mlčel, opět si prohlížel má zranění.
   „Altaire, dekuju ti za tvoji navstevu a tvoje slova. Vez ze je promyslim a brzo budeme vedet co dal. Ted je ale potreba, abys sis odpocal a vylecil sva zraneni. I tvuj zivot je dar musis ho v sobe trochu probudit. Bez ted do lazaretu a tam se o tebe postaraji. Brzo za tebou a Tripem prijdu, podivame se na tu vasi mapu a promyslime co bude dal. Pocitam s tebou, v posledni dobe jsi prokazal nezlomnost sveho ducha, kterou by ti mohl zavidet nejeden starsi rytir z nasi pevnosti. To hodlam ocenit. O tom ale az pri nasem pristim setkani."
   Vstal jsem a než se mé kroky nasměrovali ke dveřím z pracovny, ještě jsem promluvil.
   "Děkuji pane. Potřeboval jsem to dostat ven,abych mohl spočinout a léčit tělo. A díky za ovoce a víno."

   Rozloučil jsem se a odcházel na ošetřovnu. Již jsem se nesnažil maskovat bolest a únavu. Ploužil jsem se a belhal chodbami, hledaje rukou oporu u stěn. V lazaretu mne přijali a uložili na lůžko. Již jsem ani nevnímal, jak ze mne stahují tuniku a ošetřují má zranění. Spánek se mne zmocnil velmi rychle.