8. sezení - Prchnout, nebo zemřít při pokusu.

   „Držte linie!!!!“
   „Je jich jako psů!!!“
   „Napravo!!!“
   Řinčení železa, povely, výkřiky raněných a umírajících. Divoké skřeky skřetů, vrčení jejich nestvůr. Zmatek. Stres. Adrenalin. Bolest.
   „Alta’ire, vrať se do formace!!!!“
   „Bojujte, vojáci!!!“
   „Alta’ire, okamžitě zpátky do linie!!!“
   „Tripe!! Tripe!!!“
   Prudce jsem otevřel oči, byl to sen. Že by se mi celý ten boj jen zdál? Náhle jsem si uvědomil, že ležím v nějaké zvláštní místnosti z cihel. Byla osvětlena malým okénkem, někde za moji hlavou. V místnůstce byl stolek, na něm, nějaké nástroje a pár obvazů. Flakonky s neznámým obsahem a miskou, plnou vody. Na zdi viselo moje oblečení, bylo na něm vidět, že je opravované a vyčištěné. Vedle něj vysela i moje kroužková zbroj. Sice umytá, ale nespravená. Několik děr po proseknutí a na rukávu stopy deformací po skousnutí nějakým monstrem. V hlavě mi opět zavířily vzpomínky na boj. Nebyl to sen.
   Moje tělo bylo otupělé a neschopné pohybu. Únava byla obrovská, malátnost mnou prostupovala a tepalo mi ve spáncích. Náhle se otevřely dveře do místnosti a vstoupila černovlasá žena. Mohlo jí být tak kolem třiceti let. Neměřila více než metr a půl. Zavřela za sebou a přistoupila ke stolku, kde začala něco míchat.
   „Už jsi vzhůru chlapče, to je dobře.“
   „Kde to jsem?“
   „V mém obydlí.“ Otočila se ke mně odhrnula přikrývku a začala sundávat obvazy.
   „A kde to obydlí leží?“
   „Kousek od místa, kde jsem tě našla pod hromadou mrtvol.“ Rány pod obvazy byly téměř vyhojené, nejspíše tu již ležím dost dlouho.
   „Nebyl tam ještě někdo přeživší? Nenašla jste tam ještě jednoho chlapce v mém věku? Měl takový zvláštní hábit, jiný než vojáci kolem.“
   „Ne, nikoho takového jsem tam neviděla. Ani mezi mrtvými.“ Po prohlídnutí ran, je začala mazat zvláštní mastí, kterou míchala na stole.
   To bylo zvláštní, možná přežil, ale proč by mne tam nechávali?
   „Nejspíš, si mysleli, že jsi mrtev, navíc jsi byl pod hromadou padlých, tak tě tam nechali.“ Jako by mi četla myšlenky.
   „Vy jste léčitelka?“
   „Dalo by se to tak říci.“
   „A jak se bráníte proti skřetům? Je jich tu v okolí plno.“
   „Nemám s nimi problémy.“ Dokončila mazání a začala dávat obvazy zpět. „Proč proti nim vlastně bojuješ mladíku?“
   „Jsem rytíř řádu, jen poslouchám rozkazy svých nadřízených.“
   „Proč?“ dokončila obvazování a vracela se ke stolu.
   „Poskytují mi střechu nad hlavou, útočiště a potravu.“
   „Teď jsi pod mojí střechou, v bezpečí,“ zvedla ze stolku jinou misku, kterou nejspíše přinesla s sebou a otočila se ke mně, „a teď ti poskytnu i potravu. Budeš poslouchat i moje rozkazy?“ zvědavě se na mne zadívala a čekala odpověď.
   „Asi vám budu zavázán životem a pomohu vám, bude-li třeba.“ Začala se smát a její smích zněl skoro chraplavě, jako by hrdelní smích, který by jste od takové osoby nečekali.
   Nakrmila mne divně chutnající kaší a pak vzala nějaký lektvar a pobídla mne, abych jej vypil. Poslechl jsem a chvilku po napití, mne přemohl spánek.

   Něco mne probudilo z dalších snů o bitvě. V místnosti byla tma, jen lehké světlo neúplného měsíce, prostupující okénkem, poodhalovalo pár obrysů. Mé oči si však dobře uvykly na šero velmi rychle. Nikdo tu se mnou nebyl. Trochu jsem se zaposlouchal a najednou, jakoby z velké dálky, byl slyšet příboj. Mořský příboj, narážející na skaliska. Jsme přece ve vnitrozemí. Bitva se odehrála uprostřed lesů, daleko od moře a žena tvrdila, že její obydlí je kousek od místa boje.
   Zvuk byl však velmi nepatrně slyšitelný, byl jsem velmi unaven, mohlo to být cokoliv. Znova mne přepadl spánek. Další probuzení přišlo se vstupem ženy do místnosti. Nic jsem neříkal a ona také ne. Pouze mi převázala obvazy, použila opět mast na rány a dala mi najíst. Opět jsem vypil lektvar a za chvilku upadl do snů.
   Slabé pravidelné dunění mne probudilo. Spíše vibrace doprovázené slabým duněním. Nastražil jsem uši a kromě dunění byl slyšet i příboj ze včerejší noci. Tentokráte o něco zřetelněji. Po chvilce vše opět sláblo a já usnul.
   Další den přišla žena znovu. Asi sem za mnou chodí pravidelně.
   „Slyšel jsem mořský příboj, a včera dokonce i slabé dunění, co to bylo?“
   Chvilku na mne zaraženě koukala, „to se ti muselo něco zdát.“
   „Je možné, že ty lektvary způsobují nějaké halucinace?“
   „Ano to by mohlo být možné, vzhledem k rozsáhlým zraněním, které jsi utrpěl.
   Dál jsem neříkal nic. Opět mne ošetřila, nakrmila a napojila lektvarem. Tuto noc probuzení nepřišlo. Další den opět přišla a vše se opakovalo, ale v momentě, kdy do mne lila lektvar, ozvala se zpoza dveří děsná rána. Žena odběhla pryč. Lektvar jsem vyplivl. Spánek se nedostavoval a tělo začínalo sílit. Zvuk příboje sílil a dokonce i pravidelné dunění bylo slyšet zřetelněji. Nebyl jsem sice schopen vstát, ale dokázal jsem se doplazit k okénku.
   Pohled ven mne překvapil. Okénko bylo vytesáno ve skále. Spíše ve stěně útesu a dobrých patnáct, možná i dvacet metrů pod ním byla skaliska, o která se rozbíjely vlny moře. „Kde to jsem?“ napadlo mne. Ta žena mi jistě lhala, ale proč? Rozhodl jsem se být opatrnější. Natáhl jsem se zpět do postele a rozhodl se ještě vyspat, snad naberu sil.
   Tentokrát přišla o mnoho později, než dříve. Již se stmívalo, ona chodila vždy přes den.
   „Omlouvám se, musela jsem si včera něco zařídit a trochu se to protáhlo až do dnešního dne.“
   „V pořádku. Děkuji.“ Snažil jsem se mluvit jakoby malátně a unaveně, aby nic nepoznala. Opět mne ošetřovala a nakrmila. Tělo nabíralo sil. Přišel okamžik pití. Dostal jsem lok do úst a naznačil polknutí, doufaje, že si ničeho nevšimne. Otočila se, aby posbírala nějaké věci ze stolku a já nepozorovaně vyplivl tekutinu ke zdi za sebou. Opět mne přikryla a já se tvářil ospale a hrál usínání. Když odešla, ještě pár hodin jsem ležel a čekal.
   Zvedl jsem se z postele a oblékl si opravené šaty. Došel ke dveřím a pomalu je pootevřel. V šeru bylo vidět, že chodba za nimi je vytesaná ve skále. Bylo již více než jasné, že tu něco nehraje. Tohle místo bych měl prozkoumat, honilo se mi hlavou. Vyrazil jsem tedy vstříc neznámu a tmě.

   Pomalu jsem kráčel chodbou a došel ke schodišti. Dunivý zvuk se nesl prostorem a sílil. Pod schody bylo rozcestí tvaru T a z levé strany šlo slabé měsíční světlo. Snad východ ven. Přede mnou se otevřel prostor. Byla to plošina mezi skalisky. Tam kde byl volný prostor mezi kamennými stěnami, stály tři menhiry. Před nimi byl zvláštní plochý kámen s nějakou malbou. Došel jsem k menhirům a za nimi byl sráz na útesy v moři. Tudy cesta na svobodu nevedla.
   Zpátky v rozcestí už zbývala jediná možnost. Chodba vedla dál do tmy. Rukou jsem se držel stěny, na pravé straně chodby, a pomalu postupoval tmou. Náhle má dlaň nahmatala dveře. Pokus o otevření ukázal, že jsou zamčené. Pokračoval jsem tedy v postupu a, nevím už proč, vynechal druhé dveře. Možná proto, že z konce chodby poblikávalo oranžové světlo a dunění šlo právě tam odtud.
   Náhle jsem se ocitl na římse velkého jeskynního dómu. Obrovský prostor se otevíral přede mnou a na levé straně, kde mizel do tmy. Díky ohni, kousek pod římsou, mizel prostor ve tmě až dosti daleko. V místech, kam už nebylo vidět tak dobře, se pohybovalo něco velkého. To dunění pocházelo od onoho stvoření, jehož tvar a velikost, jsem nedokázal odhadnout. Sotva jsem zaznamenal pohledem pohyb. Směrem k té věci se od ohniště dívala skupinka skřetů. Římsa pak pokračovala dál doprava, kde se stáčela podél skalní stěny, jako by chtěla obklíčit celý dóm, ale na protější straně se svažovala v mírném kopečku dolů na úroveň patra pod tímto a to směrem přímo ke mně.
   Takže jediná cesta odsud byla přes skřety a neznámé monstrum ve tmě. Náhle jsem si všiml, že dál ode mne ve skalní stěně, kousek dál po římse, je jakýsi vchod. Rozhodl jsem se nejprve vrátit ke dveřím, které jsem vynechal. Při mém pokusu o pomalé pootevření, dveře zavrzaly. Z místnosti se ozval zvuk, který vydá jen někdo, kdo prudce vstává z pelechu. Vtrhl jsem prudce dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Přímo přede mnou stála skřetice, rozespale na mne koukla a hned se začala shýbat pro něco na zemi.
   Nečekal jsem a vyrazil k ní, že ji kopnu z výskoku do hlavy. Asi mi nějak nevyšly kroky na odraz a zmohl jsem se pouze na lehčí nakopnutí. Bestie mezitím popadla hůl a ohnala se po mě. Vedle. Můj nápřah pěstí odhadla dobře a vyhnula se ráně. Namířila na mne konec její zbraně a náhle mne přepadl pocit, jako by se mne chtěla zmocnit nějaká neviditelná síla. Nic se nestalo. Od vedlejších dveří, které byly zamčené se ozvalo zadunění, jako by do nich někdo vrazil. I skřetí žena toto zaslechla, protože to na chvilku odvedlo její pozornost a má pěst dopadla na správné místo.
   Zavřískla a místo aby vypadala, že jí to bolí, tvářila se velmi rozčileně. Opět na mne mířil konec hole, její držitelce se zaleskla očka. Obklopila mne ona síla, která poprvé vyzněla bez efektu. Nyní mne zvedla do vzduchu a s obrovskou energií mnou mrštila přes stůl až ke dveřím, kterými jsem vstoupil. Jediné co jsem cítil, byla ukrutná bolest. Zjištění, že mohu hýbat pouze očima a jen bezvládně ležet, s nulovou šancí na obranu bylo kruté. A to ještě v místnosti se skřeticí, zle se tvářící a s úzkou dýkou v ruce, která se blížila ke mně.

   Obkročmo přistoupila nade mne a klekla mi na hruď. Cítil jsem, jak se dýka noří hluboko do slabin. V mém výkřiku zanikl zvuk proražených dveří z vedlejší místnosti. Skřetice otočila dýkou v boku a můj řev se musel nést na míle daleko. Někdo otevřel dveře do místnosti, moje mučitelka se zvedla a vyrazila s jekotem k nim, dýku ve mně nechala. Zaslechl jsem zvuk boje u dveří. Nejspíš mi někdo vyrazil na pomoc.
   Gratulovat si ke štěstí se mi ještě nechtělo, s bolestným výkřikem jsem vyndal dýku a s námahou se postavil. Pohled mi zamířil k místu boje. S ústy dokořán jsem nebyl schopen uvěřit vlastním očím. Skřetice bojovala proti mladíkovi v mém věku. Měl na sobě pouze spodní prádlo. Na vyholené hlavě kovovou obroučku. Podle obličeje jsem poznal Tripa. Polonahý, holohlavý a s urputile vzteklým výrazem. I přes strašnou bolest, propukl jsem v hlasitý smích. Nevím jestli proto, že to bylo komické, nebo spíš z radosti, že je tu, naživu a podle vzteku v pořádku. Nejspíš obojí.
   „Netlem se pako! Pojď mi pomoct!“ ryčel v zápalu boje. V ten moment po něm ta potvora skočila a zakousla se mu do ramene. Pokusil se ji praštit pohrabáčem, který měl v ruce, ale ona jen odervala kus masa z jeho svalu a skočila dolu. Vyrazil jsem a začal ji zasypávat ranami. Bolest mi rozostřila vnímání, tak si nepamatuji, kdo z nás ji zabil, ale myslím, že to byl právě rozčilený Trip.
   „Co máš s hlavou?“ ptal jsem se zadýchaně.
   „Nová image.“ Odsekl.
   „A jsi v pohodě?“
   „Jo, dobrý a ty?“ držel se za prokousnuté rameno a bylo vidět, že to bolí.
   „Taky dobrý.“ Bolest v boku trestala moji lež.
   Vlezli jsme do místnosti, kde spala skřetice a její tělo táhli dovnitř. Přitom jsme zjistili, že mrtvá není. Padla pouze do bezvědomí. Natrhanými cáry z pokrývky, na jejím pelechu, jsem jí svázal a kus látky použil jako roubík. Poté přišlo na řadu ovazování našich krvácejících ran a prohledávání místnosti. Pár polic s nějakými svitky a lahvičkami, ty si vzal na starosti Trip, v tom se vyzná lépe. Mne zaujala truhla kousek u pelechu. Pootevřel jsem víko a zalilo mne horko. Plamen mi vyšlehl kolem obličeje, jen náhodou mi nepodpálil vlasy, nebo oblečení a celá truhla začala rázem hořet.
   Theurg zanechal prohledávání polic a pomohl mi zachránit pár věcí před plamenem v truhle. Bylo tam pár šperků, nějaké prsteny, drahé kamení a podobná pozlátka. Nebylo jich mnoho, ale některá byla dokonce z rudy, jejíž naleziště jsme nedávno hledali. Pkračoval jsem v prohledávání místnosti, pátrání po skrytých místech bylo bezúspěšné, když mne najednou přerušil Trip. Měl v ruce nějaký cár svitku.
   „Pojď se podívat Alta’ire.“
[url=http://www.davnysvet.cz/files/skreti_mapa.jpg][/url]    Došel jsem tedy k němu a zadíval se na papír, Byla to mapa. Trip mi potvrdil, že se jedná o část ostrova, jež nebyla ještě zmapována. Na této listině však bylo něco ještě mnohem zajímavějšího. Mapka znázorňovala síť tunelů, ve skalách, jež spojovaly obrovské jeskyně. U každé z jeskyní byl nápis nějakými runami, které ani můj společník nedokázal rozluštit. Vypadalo to jako názvy měst na normálních mapách. Hory byly doslova provrtány skřetími sídly. Šel z toho mráz po zádech. Podívali jsme se na sebe a asi nás napadlo oba to samé.
   „Kde myslíš, že můžeme být?“ zeptal jsem se.
   „To bych taky rád věděl. Nemám tušení. Jenže s naším štěstím nejspíš tady v té nejzadnější.“ Ukázal prstem na jižní jeskyni, ze které vedla jen jedna cesta ven a to skrze spoustu dalších skřetích děr. Zvláštní na celé mapě bylo, že ukazatel podobný těm, které udávají polohu severu, neukazoval kolmo nahoru, jak to bývá. Jeho jediná šipka ukazovala přibližně na severovýchod.
   „Myslíš, že máme šanci se odtud dostat?“
   Trip se na mne zadíval, ale neřekl půl slova.
   Musel jsem uznat, že tentokrát jsme v hodně velké bryndě a vše před tím, byla jen rozcvička na dvorku.

   Na zdi v držáku byla pochodeň, světlo se bude hodit. Ke všemu byl držák pohyblivý. Po jeho pootočení se otevřela tajná skrýš. Bylo v ní několik lektvarů a svitků. Sebrali jsme je a přemýšleli co dál. Byla tu ještě naše zajatkyně.
Pokusili jsme se vyslechnout zajatou skřetici, ale akorát začala křičet, pokousala Tripa a neřekla nic. Nůž ukončil její mrzký život a nám nezbylo, než prozkoumat, kde to vlastně jsme. Přes chodbu naproti byly další dveře, místnost za nimy byla poměrně velká ale kromě pár pelechů na spaní, spousty haraburdí a skříně nebylo uvnitř nic zajímavého.
   Zbývala jen cesta po římse do dómu, kde v temnotě čekalo něco hrozného a možná i stovky skřetů. Potřeboval jsem se nejprve vrátit do místnosti, kde mne ošetřovala neznámá žena. Říkal jsem si, že to nejspíš byla ta skřetice, kterou jsme s Tripem zabili. Místnost však najednou vypadala jinak, než když jsem v ní ležel. Byla vytesána do skály, jako ostatní pokoje. Zbroj tam ale visela. Pár kroužků bylo poničených a měla v sobě nějaké díry, ale jinak se nosit dala a určitou ochranu jistě poskytne.
   Před cestou na římsu, jsem Tripovi ještě ukázal plošinu s menhiry a oltářem. Zaujatě si místo prohlížel, ale runy na oltáři nepoznal, jen řekl, že to vypadá jako vyvolávací obrazec. Vyrazili jsme tedy k jedinému místu, které nebylo prozkoumáno. Došli jsme k římse a podél stěny se pomalu, co nejtišeji sunuli k otvoru ve stěně, který byl několik metrů před námi. Vchod vedl do rozdvojené místnosti. Z levé části se ozývalo chrápání. Po nahlédnutí dovnitř, jsme zjistili, že uvnitř spí trojice skřetů. Nahlédli jsme do místnosti vpravo. Vypadalo to jako tělocvična. Žebřiny u stěny, pověšené pytle na cvičení boje, ale zadní část místnosti nás zaujala nejvíce.
   Ze stěny visely okovy na vězně. V jednom rohu bylo polonahé mrtvé a zmrzačené tělo. Ve vedlejším rohu visel v okovech vězeň a sténal. Nejspíše nás zaslechl, nebo zahlédl světlo a zpozorněl. Vykročili jsme k němu a v momentě, kdy zvedl hlavu, došlo mi, že světlo zahlédnout nemohl, měl vydloubnuté oči.
   „Ne, prosím! Už ne!“ zaprosil.
   „Klid, jsme přátelé, pomůžeme ti.“ Promluvil potichu Trip.
   „Jste jen halucinace“ rozplakal se muž.
   „Také jsme byli vězněni, prchli jsme. Pomůžeme ti, dostaneme do bezpečí.“ Snažil jsem se jej uklidnit.
   „Zabijte mne, prosím.“ Žadonil nebožák. „Není odsud úniku, pro mne již ne. Zabili je všechny. Všichni jsou mrtvi. Zabijte mne. Prosíííím.“
   Svíral se mi žaludek a zmocňoval se mne vztek. Ten muž byl ošklivě mučen a asi prožil děsivé věci. Chtěl jsem mu pomoci. Dostat jej do bezpečí. Jímala mne bezmoc a zoufalství.
   „Patřím do řádu Ehreimových rytířů, pomohu ti.“
   „Zachráníme tě.“ Přidal se Trip.
   „Zabijte mne. Prosím.“
   Trip mne chytil za loket a naznačil, abychom poodešli dozadu.
   „Nemůžeme mu pomoci. Nejvíce mu ulehčíme, když splníme jeho přání. Je na tom zle, daleko s námi nedojde a řekl bych, že již umírá a jen trpí.“
   Kroutil jsem nesouhlasně hlavou a bezúspěšně hledal slova, můj zoufalý výraz Trip nejspíše pochopil, věděl, že já toho muže zabít nedokážu.
   „Počkej tady a třeba se za něj pomodli, jestli můžeš. Slibuji že to neucítí.“
   Nechal mne tam a šel ulehčit trápení nebohého zajatce. Zvedal se mi žaludek a točila hlava. Vztek mnou lomcoval. I kdyby tu byly tisícovky skřetů, skončí na ostří mé zbraně. Trip se za chvíli vrátil a utíral dýku. Nikdo jsme neřekl ani slovo.
   Zbývala místnost se spící havětí. Napadlo nás, že je podřízneme ve spánku. Každý jsme přistoupil k jednomu, třetí skřet ležel jen kousek ode mne, až vyřídím toho, co leží u mne, vyrazím probodnout zbylého dříve, než vstane a zaútočí na nás. U pelechu ležela šavle, byla v poměrně dobrém stavu. Vzal jsem ji a použil. S Tripem, jsme měli domluvený signál, po kterém probodneme spáče naráz. Povedlo se a vyrazil jsme k poslednímu. Bohužel theurg neměl takové štěstí. Nešikovně bodl a dýka se svezla po kosti, raněný skřet se probral a zápasil o holý život. Trip měl co dělat, aby jej dorazil.
   Posledního spáče však rozruch probudil. Naštěstí ležel obličejem ke zdi a než se otočil, byl jsem u něj, šavle mu projela krkem, ale nezabila jej. Dolehl jsem na něho plnou vahou a ramenem se mu navalil na ústa, aby nevolal o pomoc. Po chvilce sebou přestal mlít. Šavle pod náporem mé váhy projela na páteř, která po vteřině praskla. Já i můj společník, jsme vypadali, jako řezníci po celodenní šichtě.

   „Mám nápad, pojď se mnou.“ Prohlásil Trip a mířil zpět k místům, kde jsme byli vězněni.
   Dovedl mne do místnosti, kde leželo tělo skřetice.
   „Dáme její tělo do chodby, mezi dveře, nalákáme ty skřety z dómu sem a až se nad ní budou naklánět, aby ji prohlédli, usmažím je plamenem.“
   „Hmm, to je dobrej nápad.“ Souhlasil jsem.
   „Hele Tripe,“ nahodil jsem při chystání pasti, „kdyby se něco zvrtlo, pokus se slézt po tom útesu do vody a zkus svoji šanci na útěk tam.“
   „Tak na to zapomeň, vypadnem vocaď voba, jasný.“
   „Nebo oba chcípnem. Ta mapka by se ale měla dostat k našim.“
   „Tak se hold budem snažit.“
   Past byla nachystána, schoval jsem se za dveřmi do místnosti, kde jsme nalíčenou mrtvolu vyrobili, Trip ve skřetím jazyce zavolal o pomoc a schoval se ve dveřích naproti. Dlouho se nic nedělo, pak byly slyšet kroky. Pravděpodobně šli tři skřeti. Jeden z nich promluvil a dva utíkali zpátky. Pomalé kroky jedince utichly někde v místech, kde byla položená mrtvola. Dlouhé ticho naznačovalo, že je něco špatně.
   Už už, jsem se chtěl podívat do chodby co se děje, když se přes roh stěny v otevřených dveřích objevila hlava. Ihned jsem jej popadl a vtáhl dovnitř. Skřet se snažil dostat zpět do chodby, ale bojem se mnou se mu to komplikovalo. Nám se zase zkomplikovala přichystaná past. Trip nemohl vystřelit oheň. Dva skřeti utíkali a to nejspíše pro pomoc. Já byl raněný a zesláblý. A tenhle skřet vypadal, jako schopný bojovník.
   Když se věci serou, tak pořádně a na jednu hromadu.